HP_Logo

Ludvík Svoboda

Armádní generál a v letech 1968–1975 prezident republiky

Ludvík SvobodaLudvík Svoboda se narodil 25. 11. 1895 v Hroznatíně v selské rodině. Ve Velkém Meziříčí vystudoval Zemskou hospodářskou školu a chtěl se věnovat práci v zemědělství. Když vypukla první světová válka, byl však již roku 1915 jako voják rakousko-uherské armády poslán na východní frontu. Tam ovšem téhož roku přešel do zajetí.

Vstoupil do československých legií. Zúčastnil se slavných bitev u Zborova a Bachmače jako zástupce velitele a posléze jako velitel čety 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. Byl vyznamenán dvěma Řády sv. Jiří. Zúčastnil se rovněž bojů o sibiřskou magistrálu proti Rudé armádě. Postupně velel družstvu, četě, rotě a praporu. Do Československa se vrátil v září 1920 v hodnosti kapitána, demobilizoval a ujal se svého hospodářství.

V říjnu 1921 ale vstoupil do nově vznikající československé armády. Nastoupil do 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži, kde se potkal se svou budoucí ženou Irenou Stratilovou. Oženil se v červnu 1923.

V hodnosti štábního kapitána odjel se svou manželkou do Užhorodu. Působil zde v letech 1923–1931 jako velitel kulometné roty, později jako zástupce velitele praporu u 36. pěšího pluku. Na Podkarpatské Rusi prožil Ludvík Svoboda osm klidných let s manželkou a dvěma dětmi, synem Miroslavem a dcerou Zoe.

V hodnosti majora vyučoval od roku 1931 maďarštinu ve Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Po třech letech byl povýšen na podplukovníka a převelen opět do Kroměříže ke svému mateřskému pluku.

V roce 1938 byl velitelem náhradního praporu. Po splnění mobilizačního úkolu odešel na vlastní žádost jako velitel polního praporu na hranice bránit republiku. Nesouhlasil s kapitulací před mnichovským diktátem, ale musel se jí podřídit. Po okupaci 15. 3. 1939 se zapojil do organizování vojenského odboje Obrana národa na východní Moravě.

V červnu 1939 odešel do Polska a v Krakově převzal velení tvořící se zahraniční vojenské jednotky. Po pádu Polska převedl jednotku do Sovětského svazu, kde požádal o azyl. V únoru 1942 začal organizovat a cvičit v Buzuluku 1. československý samostatný polní prapor, který pod jeho velením odjel na frontu 30. 1. 1943. Netušil v té chvíli, že jeho syn Miroslav již nežije, že byl 7. 3. 1942 zavražděn nacisty v Mauthausenu. Účastnil se bitvy u Sokolova i dalších střetnutí na tomto úseku fronty. Prapor byl přebudován na 1. československou samostatnou brigádu. Ta byla nasazena do bojů o Kijev. Po ukončení těchto bojů byla přeorganizována na 1. československý armádní sbor.  V prosinci 1943 byl Ludvík Svoboda povýšen na brigádního generála. Sbor se zúčastnil bojů na Dukle a 6. 10. 1944 si probojoval cestu přes československé státní hranice.

V dubnu 1945 byl Ludvík Svoboda jmenován ministrem národní obrany v Košické vládě. Byl povýšen na divizního generála a již v létě téhož roku na armádního generála.

Na podzim 1948 vstoupil do KSČ. Prosazoval však představu, že armáda má být budována s respektováním legionářských tradic. Pro své názory a postoje byl na jaře 1950 odvolán z funkce ministra národní obrany. Na podzim 1952 byl dokonce zadržen a vyšetřován StB.

V lednu 1953 byl úředně penzionován. V té době se věnoval rodné obci, kde pomáhal budovat zemědělské družstvo, projektoval a stavěl cesty, rybníky a hospodářské budovy. V důsledku intervence generálního tajemníka KSSS N. S. Chruščova mu byla stranickým vedením nabídnuta funkce náčelníka Vojenské akademie velitelského směru v Praze. Odtud v roce 1959 odešel do penze.

V letech 1948–1968 byl poslancem Národního shromáždění. Jako zákonodárce chtěl pomoci především svému regionu. Přestože byl všeobecně respektovanou osobností, neprosazoval své záměry snadno. Tak tomu bylo i v případě stavby školy v Rudíkově. Byla schválena v roce 1965 a budova se měla začít stavět v roce 1967. V roce 1966 však bylo zahájení stavby odloženo na rok 1970. Toho roku se ovšem začalo pouze se stavbou silnice k budoucí škole. Roku 1971 byly zahájeny přípravné práce. Až v roce 1972 byla postavena železná konstrukce a byly provedeny některé betonářské práce. Roku 1973 činily ovšem náklady na stavbu už 7 000 000 Kčs a následujícího roku 5 800 000 Kčs. Prvního září 1975 byla budova tehdejší ZDŠ otevřena.

Volba armádního generála Ludvíka Svobody prezidentem republiky proběhla 30. 3. 1968 v uvolněné atmosféře tzv. pražského jara, plného nadějí, že stalinismus skončil a Československo vybuduje socialismus s lidskou tváří. Prudký spád událostí postavil Ludvíka Svobodu do nejkomplikovanější situace jeho života. Po vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa 21. 8. 1968 odmítl jmenovat sovětským vedením připravenou tzv. dělnicko-rolnickou vládu a vynutil si jednání s představiteli Sovětského svazu v Moskvě. Od jara 1974 pak již ze zdravotních důvodů nevykonával prezidentský úřad. Jeho činnost jako hlavy státu ukončila v roce 1975 změna ústavy, na jejímž základě byl odvolán z funkce.

Zbytek života strávil se ženou Irenou v Praze – Břevnově. Zemřel 20. 9. 1979.

Ludvík Svoboda byl nositelem mnoha domácích i zahraničních ocenění a vyznamenání. V šedesáti obcích a městech naší země mu bylo uděleno čestné občanství.

Ludvík Svoboda a naše škola

Ludvík Svoboda se do rodného kraje často a rád vracel. Navštěvoval sousedy, zavítal do základní školy v Rudíkově, kterou navštěvoval. V době, kdy byl prezidentem republiky, zval spoluobčany z Hroznatína a Rudíkova a děti ze školy na Pražský hrad. Nemalou měrou se také zasloužil o vybudování nové moderní školy, které byl 7. května 1980 slavnostně udělen čestný název "Základní škola Ludvíka Svobody".

Fotografie níže jsou pořízeny 18. 6. 1976, kdy zde byl L. Svoboda naposledy.

Více o Ludvíku Svobodovi


Zobrazení: Alba | Podle data


Poslat známému Poslat na e-mail   tisk Tisknout   ↑ Nahoru