Úvodní stránka

Ludvík Svoboda

Armádní generál a v letech 1968–1975 prezident republiky

Ludvík SvobodaLudvík Svoboda se narodil 25. 11. 1895 v Hroznatíně v selské rodině. Ve Velkém Meziříčí vystudoval Zemskou hospodářskou školu a chtěl se věnovat práci v zemědělství. Když vypukla první světová válka, byl však již roku 1915 jako voják rakousko-uherské armády poslán na východní frontu. Tam ovšem téhož roku přešel do zajetí.

Vstoupil do československých legií. Zúčastnil se slavných bitev u Zborova a Bachmače jako zástupce velitele a posléze jako velitel čety 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. Byl vyznamenán dvěma Řády sv. Jiří. Zúčastnil se rovněž bojů o sibiřskou magistrálu proti Rudé armádě. Postupně velel družstvu, četě, rotě a praporu. Do Československa se vrátil v září 1920 v hodnosti kapitána, demobilizoval a ujal se svého hospodářství.

V říjnu 1921 ale vstoupil do nově vznikající československé armády. Nastoupil do 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži, kde se potkal se svou budoucí ženou Irenou Stratilovou. Oženil se v červnu 1923.

V hodnosti štábního kapitána odjel se svou manželkou do Užhorodu. Působil zde v letech 1923–1931 jako velitel kulometné roty, později jako zástupce velitele praporu u 36. pěšího pluku. Na Podkarpatské Rusi prožil Ludvík Svoboda osm klidných let s manželkou a dvěma dětmi, synem Miroslavem a dcerou Zoe.

V hodnosti majora vyučoval od roku 1931 maďarštinu ve Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Po třech letech byl povýšen na podplukovníka a převelen opět do Kroměříže ke svému mateřskému pluku.

V roce 1938 byl velitelem náhradního praporu. Po splnění mobilizačního úkolu odešel na vlastní žádost jako velitel polního praporu na hranice bránit republiku. Nesouhlasil s kapitulací před mnichovským diktátem, ale musel se jí podřídit. Po okupaci 15. 3. 1939 se zapojil do organizování vojenského odboje Obrana národa na východní Moravě.

V červnu 1939 odešel do Polska a v Krakově převzal velení tvořící se zahraniční vojenské jednotky. Po pádu Polska převedl jednotku do Sovětského svazu, kde požádal o azyl. V únoru 1942 začal organizovat a cvičit v Buzuluku 1. československý samostatný polní prapor, který pod jeho velením odjel na frontu 30. 1. 1943. Netušil v té chvíli, že jeho syn Miroslav již nežije, že byl 7. 3. 1942 zavražděn nacisty v Mauthausenu. Účastnil se bitvy u Sokolova i dalších střetnutí na tomto úseku fronty. Prapor byl přebudován na 1. československou samostatnou brigádu. Ta byla nasazena do bojů o Kijev. Po ukončení těchto bojů byla přeorganizována na 1. československý armádní sbor.  V prosinci 1943 byl Ludvík Svoboda povýšen na brigádního generála. Sbor se zúčastnil bojů na Dukle a 6. 10. 1944 si probojoval cestu přes československé státní hranice.

V dubnu 1945 byl Ludvík Svoboda jmenován ministrem národní obrany v Košické vládě. Byl povýšen na divizního generála a již v létě téhož roku na armádního generála.

Na podzim 1948 vstoupil do KSČ. Prosazoval však představu, že armáda má být budována s respektováním legionářských tradic. Pro své názory a postoje byl na jaře 1950 odvolán z funkce ministra národní obrany. Na podzim 1952 byl dokonce zadržen a vyšetřován StB.

V lednu 1953 byl úředně penzionován. V té době se věnoval rodné obci, kde pomáhal budovat zemědělské družstvo, projektoval a stavěl cesty, rybníky a hospodářské budovy. V důsledku intervence generálního tajemníka KSSS N. S. Chruščova mu byla stranickým vedením nabídnuta funkce náčelníka Vojenské akademie velitelského směru v Praze. Odtud v roce 1959 odešel do penze.

V letech 1948–1968 byl poslancem Národního shromáždění. Jako zákonodárce chtěl pomoci především svému regionu. Přestože byl všeobecně respektovanou osobností, neprosazoval své záměry snadno. Tak tomu bylo i v případě stavby školy v Rudíkově. Byla schválena v roce 1965 a budova se měla začít stavět v roce 1967. V roce 1966 však bylo zahájení stavby odloženo na rok 1970. Toho roku se ovšem začalo pouze se stavbou silnice k budoucí škole. Roku 1971 byly zahájeny přípravné práce. Až v roce 1972 byla postavena železná konstrukce a byly provedeny některé betonářské práce. Roku 1973 činily ovšem náklady na stavbu už 7 000 000 Kčs a následujícího roku 5 800 000 Kčs. Prvního září 1975 byla budova tehdejší ZDŠ otevřena.

Volba armádního generála Ludvíka Svobody prezidentem republiky proběhla 30. 3. 1968 v uvolněné atmosféře tzv. pražského jara, plného nadějí, že stalinismus skončil a Československo vybuduje socialismus s lidskou tváří. Prudký spád událostí postavil Ludvíka Svobodu do nejkomplikovanější situace jeho života. Po vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa 21. 8. 1968 odmítl jmenovat sovětským vedením připravenou tzv. dělnicko-rolnickou vládu a vynutil si jednání s představiteli Sovětského svazu v Moskvě. Od jara 1974 pak již ze zdravotních důvodů nevykonával prezidentský úřad. Jeho činnost jako hlavy státu ukončila v roce 1975 změna ústavy, na jejímž základě byl odvolán z funkce.

Zbytek života strávil se ženou Irenou v Praze – Břevnově. Zemřel 20. 9. 1979.

Ludvík Svoboda byl nositelem mnoha domácích i zahraničních ocenění a vyznamenání. V šedesáti obcích a městech naší země mu bylo uděleno čestné občanství.

Ludvík Svoboda a naše škola

Ludvík Svoboda se do rodného kraje často a rád vracel. Navštěvoval sousedy, zavítal do základní školy v Rudíkově, kterou navštěvoval. V době, kdy byl prezidentem republiky, zval spoluobčany z Hroznatína a Rudíkova a děti ze školy na Pražský hrad. Nemalou měrou se také zasloužil o vybudování nové moderní školy, které byl 7. května 1980 slavnostně udělen čestný název "Základní škola Ludvíka Svobody".

Portrét L. Svobody, který je umístěn v naší škole:

 

Více o Ludvíku Svobodovi


Zobrazení: Alba | Podle data

Škola, jaká byla


Poslat známému Poslat na e-mail   tisk Tisknout   ↑ Nahoru